Anglické školky Praha východ Voděrádky

paralelně využívá jazyky. Touto definicí je v podstatě popsán i multilingvismus, u kterého platí vše zmíněné, jen pro více než dva jazyky současně. Hlavní rozdělení bilingvismu u dětí je podle J. Průchy dělení na spontánní bilingvismus, kdy se dítě setkává s faktem, že vyrůstá v prostředí, kde se běžně hovoří dvěma jazyky, takže si oba z nich osvojuje přirozeně, stejně jako většina Voděrádkách anglických školek ostatních dětí, které si touto cestou osvojují jen jeden jazyk. Dále je to bilingvismus záměrně získaný, který již souvisí se Voděrádky záměrným úsilím dítě vzdělávat nebo naučit komunikovat dalším jazykem. Tento směr je v dnešní době moderním a často vyhledávaným Radošovice zdrojem vzdělávání. Péči tohoto charakteru již dnes nabízejí mnohé mateřské a základní školy. Pokud se dítě denně setkává s více jazyky, je možné říci, že je to buď spontánně nebo záměrně získaný multilingvismus. E. Carving Esch, P. Riley uvádí čtyři věkové kategorie bilingvismu. A to bilingvismus nemluvňat, dětský bilingvismus, adolescentní a dospělý bilingvismus. Tyto názvy ilustrují období, anglické školky Voděrádky kdy se dítě stalo bilingvním. Bilingvní rodina má vlastnosti živého organismu. Nelze jí přesně určit, jak se má vyvíjet, ani jak se v zachovat v konkrétních situacích. Je ale možné ji alespoň v teoretické rovině popsat a určit její mantinely. Při dělení a náhledu na ně užívá E. Carving Esch, P. Riley několika kategorií rodiče, komunita, strategie. Tyto typy jsou předem určeny pro výstup výzkumu, ale svou

postatou rozdělují a vyčerpávají všechny kombinace. První typ bilingvní rodiny je prezentován vzorkem, který se skládá z rodičů, kteří Herink mluví rozdílnými jazyky, ale z jisté části zvládají i jazyk svého partnera. V komunitě, ve které se rodina nachází, je jeden z jazyků

anglické školky Voděrádky

rodičů dominantním. Strategie aplikování tohoto typu je v rozhodnutí rodičů, kterým jazykem budou na dítě od narození mluvit. Druhý typ je složen z rodiny, kdy mají rodiče odlišný mateřský jazyk a stejně jako u prvního typu je i zde jazyk jednoho z rodičů v komunitě anglické školce Voděrádky dominantní, ale oba rodiče komunikují nedominantním jazykem s dítětem, které je s dominantním jazykem konfrontováno mimo domov. Zvláště je Pacov uváděn příklad bilingvního dítěte, které vstupuje do mateřské školy, kde je přímo nuceno komunikovat v jazyce většinové společnosti. Následný třetí typ je popsán případem, kdy mají rodiče dítěte shodný mateřský jazyk, ale jazyk komunity se bohužel s tímto neshoduje. Rodiče ovšem i přes tento jev s dítětem hovoří vlastním jazykem. Situace, kdy mají rodiče mateřský jazyk vzájemně odlišný a navíc se hlavní jazyk komunity liší od obou mateřštin rodičů, ilustruje případ čtvrtého typu rodiny. V tomto případě rodiče komunikují s anglickými školkami Voděrádkám dítětem vlastním jazykem a to hned od narození. Poslední pátý typ rodiny je uváděn jako shoda v mateřském jazyce obou rodičů, kdy i jazyk komunity je shodný s jazykem rodičů. Strategie právě tohoto přístupu pro budování vícejazyčnosti je taková, že je dítě oslovováno jedním rodičem jazykem, který není jeho mateřským jazykem. Bilingvní rodiny tedy mají několik kategorií, kam je možné je zařadit. Nutno